2.1.4
Aplikace občanského soudního řádu v insolvenčním řízení
Mgr. Tomáš Braun
A) PŘIMĚŘENÁ APLIKACE OSŘ
Insolvenční řízení je zvláštním druhem civilního řízení, jež vykazuje řadu zvláštních rysů a specifik.
Proto neobsahuje-li IZ ohledně určitého procesního institutu vlastní zvláštní procesní úpravu, tj. nestanoví-li sám jinak, podle § 7 části věty před středníkem IZ se pro insolvenční řízení, a v jeho rámci i pro incidenční spory, použijí ustanovení OSŘ týkající se sporného řízení, a není-li to možné, potom ustanovení ZZŘS (zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a to pouze přiměřeně.
Otázkou přiměřené aplikace OSŘ ve vazbě na úpravu úpadkového práva se zabýval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. ÚS 179/01 ze dne 5. 11. 2002, uveřejněném pod č. 153/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž ozřejmil, že poukaz na "přiměřenou" aplikaci příslušné právní normy nedává soudu prostor pro libovůli v dotčeném směru, povinností soudu je v takovém případě právní normu, o jejíž přiměřenou použitelnost jde, aplikovat (nemůže vyloučit její užití). To znamená, že až v rámci aplikace takové právní normy může soud zvažovat, zda s přihlédnutím k povaze institutu, na nějž má být použita, ji lze aplikovat (zcela nebo zčásti) jen "přiměřeně". Tomu ostatně odpovídá i způsob, jakým má být podle teorie tvorby právních norem, slovo "přiměřeně" používáno v právních předpisech; totiž tak, že slovo "přiměřeně" ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu lze použít výjimečně a vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy (oproti užití slova "obdobně").
Ustanovení OSŘ lze v insolvenčním řízení aplikovat pouze přiměřeně například v níže popsaných procesních záležitostech:
1) Rozhodování o nákladech řízení
IZ vyjma ustanovení § 130 odst. 5 neupravuje postup insolvenčního soudu při rozhodování o nákladech řízení v případě, kdy je insolvenční návrh zamítnut, odmítnut nebo kdy je insolvenční řízení zastaveno pro zpětvzetí návrhu. Proto je podle názoru Vrchního soudu v Praze vyjádřeného v usnesení sp. zn. MSPH 89 INS 2788/2008, 2 VSPH 197/2008-A ze dne 3. 12. 2008 v takových případech třeba přiměřeně použít příslušná ustanovení OSŘ, např. § 142 či § 146. Pokud však jde o rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení, jehož účastníkem byl pouze dlužník (např. rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu anebo o zastavení řízení vedeného pouze k návrhu dlužníka), rozhodnutí o náhradě nákladů řízení samozřejmě nemá žádné opodstatnění.
V případě rozhodnutí o úpadku dlužníka pak – jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 5200/2009, 2 VSPH 830/2010-A ze dne 30. 12. 2010 – je třeba přiměřeně použít § 151 odst. 1 OSŘ, z něhož plyne, že soud rozhoduje o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Protože rozhodnutí o úpadku není takovým rozhodnutím, není žádný důvod, aby v něm insolvenční soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení.
2) Náležitosti rozhodnutí insolvenčního soudu
Z ustálené judikatury plyne, že ve smyslu § 7 IZusnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních OSŘ, a to jak co do záhlaví písemného vyhotovení těchto rozhodnutí, tak co do řádné formulace výroku rozhodnutí a jeho odůvodnění (viz zejména § 155, § 157, § 158 a § 169 OSŘ). Z toho plyne, že nejen všechna tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je usnesením rozhodováno ve věci samé (jejichž příkladmý výčet je uveden v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20. 1. 2011, uveřejněném pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale v zásadě všechna ostatní usnesení, proti nimž je přípustné odvolání (včetně kupř. rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení – viz část Záloha na náklady insolvenčního řízení), musejí být vždy odůvodněna, a to způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 OSŘ (ve spojení s 167 odst. 2 téhož zákona). K tomu poukazujeme např. také na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008, 24/2009-A, ze dne 21. 1. 2009, v němž vyslovil, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané na základě insolvenčního návrhu jeho věřitele musí být insolvenčním soudem vždy řádně odůvodněno, a to i v případech, kdy dlužník insolvenčnímu návrhu neodporoval. Užití § 169 odst. 2 OSŘ, dle něhož kromě jiných nemusí obsahovat odůvodnění ani usnesení, jemuž nikdo neodporoval, zde nepřichází v úvahu, ale naopak je nutno přiměřeně aplikovat § 157 odst. 2 OSŘ a rozhodnutí o úpadku odůvodnit tak, že v něm insolvenční soud uvede čeho se navrhující věřitel domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil dlužník, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány (osvědčeny) a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
3) Posuzování podmíněných procesních úkonů
Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSCB 27 INS 1466/2008, 1 VSPH 385/2009-B ze dne 24. 9. 2009 konstatoval, že na posouzení procesního úkonu, jímž insolvenční správce podmíněně uznal pohledávku věřitele, se vzhledem k ustanovení § 7 odst. 1 IZ přiměřeně užije úprava v § 41a odst. 2 OSŘ, která stanoví zásadu, že úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží (viz část Důvody popření pohledávky). Procesní úkon, kterým je uznání (taktéž i popření) pohledávky, proto nemůže být učiněn podmíněně. Kdyby účastník vázal svůj procesní úkon na splnění podmínky, nemůže to mít žádné procesní následky. Jen tehdy, kdyby od projevené podmíněnosti procesního úkonu účastník ustoupil, lze k němu v občanském soudním řízení (zde v insolvenčním řízení) přihlédnout. K podmíněnému uznání pohledávky insolvenčním správcem tudíž nelze přihlédnout, jestliže od projevené podmíněnosti procesního úkonu insolvenční správce neustoupil. Důsledkem toho je, že pohledávka uznána nebyla.
4) Při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení
Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. MSPH 95 INS 9162/2009, 2 VSPH 274/2010-A ze dne 15. 6. 2010 konstatoval, že v případě ztráty způsobilosti (úmrtí osoby fyzické či zániku osoby právnické) některého z účastníků insolvenčního řízení být účastníkem řízení před vydáním rozhodnutí o úpadku třeba postupovat podle § 107 OSŘ. Z toho, že schopnost plnit splatné závazky, stejně jako úvaha o tom, zda dlužník je či není předlužen, jsou závislé na úplném zhodnocení jeho majetkových poměrů, přičemž skutečnost, že na právního nástupce přešla majetková práva a závazky zaniklého (v případě fyzické osoby zemřelého) subjektu, o jeho majetkových poměrech nic nevypovídá, odvolací soud dovodil, že – stejně jako tomu bylo v případě řízení o prohlášení…
