12.1.2.1
Základní zásady správy daní
Ing. Zdeněk Morávek
Základní zásady správy daní jsou vymezeny v § 5 až 9 DŘ. Jedná se o tyto zásady:
-
zásada zákonnosti,
-
zásada přiměřenosti,
-
zásada rovnosti v procesních právech a povinnostech,
-
zásada poučovací,
-
zásada vstřícnosti a slušnosti,
-
zásada hospodárnosti,
-
zásada volného hodnocení důkazů,
-
zásada legitimního očekávání,
-
zásada materiální pravdy,
-
zásada neveřejnosti správy daní,
-
zásada oficiality.
Tyto základní zásady správy daní se týkají celé správy daní, a představují tak obecná interpretační pravidla pro správu daní.
NahoruZásada zákonnosti
Zásada zákonnosti odpovídá ústavním principům, podle kterých lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. Tato zásada je platná pro celou správu daní a nemůže být omezena ve prospěch jiných zásad, je tedy možné konstatovat, že se jedná o zásadu hlavní a nejdůležitější. V souladu s ní tedy správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy a též mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.
V této souvislosti je vhodné zmínit se o pokynech MF ČR řady D, které je nutné chápat pouze jako doporučení, případně právní názor Ministerstva financí, ale ne jako obecně závazný právní předpis, protože nejsou publikovány ve Sbírce zákonů. Na druhou stranu ale mají tyto pokyny velký význam při vytváření správní praxe a s tím souvisejícího principu předvídatelnosti postupu správce daně při správě daní, jak k tomu dospěla také judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 107/2008-60 – "Vnitřním předpisem totiž správní orgán sám sobě v rámci pravomocí stanovených mu zákonem a bez toho, aby se jakkoli dotkl zákonem zaručených práv soukromých osob, stanovil pro abstraktně definovaný okruh případů určitá pravidla specifikující zákon. V takovém případě lze hovořit o vytvoření správní praxe, od níž se správní orgán nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě [viz čl. 1 odst. 1 Ústavy] nepřípustná").
V souvislosti se zásadou zákonnosti je vhodné zmínit také princip, který je označován jako v pochybnostech mírněji nebo v pochybnostech ve prospěch. Tento princip znamená, že pokud jsou možné dva rovnocenné výklady téhož ustanovení právního předpisu, je nutné použít ten, který je ve prospěch poplatníka. Takto tento princip judikoval opakovaně Ústavní soud ČR, např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 666/02. Tuto zásadu ve svých rozhodnutích přejímá i Nejvyšší správní soud, můžeme odkázat např. na rozsudek 2 Afs 20/2011 – 77 ze dne 15. 4. 2011, ve kterém uvádí: ."Za situace, kdy relevantní zákonná úprava umožňuje vícero argumentačně podložených výkladů směřujících k odlišným výsledkům, je proto zcela namístě přednostně používat ten způsob výkladu, který co nejvíce respektuje zásadu in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate. Jak k tomu uvedl Ústavní soud, "nelze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládá". Obdobně můžeme citovat z rozhodnutí 5 Afs 14/2004 – 60 ze dne 23. 11. 2004: "Za určitých okolností může i právní princip vyloučit doslovný výklad textu zákona a tímto způsobem interpretovat a realizovat skutečný obsah a význam právní normy... Při interpretaci právního předpisu je nutno (a soud je povinen) se odchýlit od na první pohled jednoznačného textu, a na místo doslovného výkladu zvolit výklad konformní s účelem a smyslem zákona se zřetelem na relevantní právní principy."
NahoruZásada přiměřenosti
Zásada přiměřenosti znamená, že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy osob zúčastněných na správě daní a při vyžadování plnění jejich povinností používá jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní, tedy správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.
NahoruZásada rovnosti v procesních právech a povinnostech
Zásada rovnosti v procesních právech a povinnostech znamená, že všechny osoby zúčastněné na správě daní mají rovná procesní práva a povinnosti. Vyplývá z toho, že správce daně nesmí činit rozdíly mezi jednotlivými osobami, což mimo jiné znamená, že ke každému daňovému subjektu musí přistupovat stejně bez ohledu na jeho velikost, výši základu daně, výši majetku apod. Zkušenosti jednoznačně hovoří o tom, že s uplatňováním této zásady mají správci daně stále ještě značné problémy.
NahoruZásada poučovací
Zásadu poučovací je možné charakterizovat tak, že správce daně umožní osobě zúčastněné na správě daní fakticky uplatnit…
