Insolvenční správce

17.2.3

Insolvenční správce

Mgr. Tomáš Braun

Insolvenční správce je procesní subjekt (§ 9 písm. d) IZ), který má v insolvenčním řízení nezastupitelnou úlohu subjektu povolaného k tomu, aby v rámci svých povinností stanovených zákonem nebo uložených mu insolvenčním soudem vykonával činnost směřující k naplnění účelu insolvenčního řízení ve fázi po zjištění úpadku dlužníka (viz část 2.1.1). Tomu odpovídá i rozsah jeho práv a povinností v insolvenčním řízení (jejichž konkrétní obsah IZ ve svých ustanoveních jednotlivě vymezuje), požadavky na náležitě svědomitý a odborný výkon správcovy funkce (část >3.7) a jeho odpovědnost za škodu, kterou by dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem nebo insolvenčním soudem anebo že nepostupoval při výkonu své funkce s odbornou péčí (část 3.3.8). K dohledovým a sankčním kompetencím Ministerstva spravedlnosti ČR ve vztahu k insolvenčním správcům viz část 3.3.1.3.1.

Insolvenční správce podle § 27 odst. 1 IZ musí být ustanoven do funkce nejpozději v rozhodnutí o úpadku [§ 136 odst. 2 písm. b) IZ – část 4.5.3]; předtím může být ustanoven jen předběžný správce.

Podle § 21 odst. 3 IZ se insolvenčním správcem rozumí i tzv. hostující insolvenční správce zapsaný v příslušné části seznamu insolvenčních správců (část 3.3.1), který má oprávnění vykonávat funkci insolvenčního správce v jiném členském státě a hodlá dočasně nebo příležitostně vykonávat tuto funkci i na území České republiky (část >3.3.1.4).

V insolvenčním řízení mohou být ustanoveni do funkce

• před rozhodnutím o úpadku

předběžný správce (§ 27, § 112 IZ) – viz část >3.3.6.1,

• po rozhodnutí o úpadku vedle insolvenčního správce další insolvenční správci [§ 9 písm. d) IZ], a to

zástupce insolvenčního správce (§ 33 IZ), zvláštní insolvenční správce (§ 35 IZ), či oddělený insolvenční správce (§ 34 IZ) – viz část >3.3.6.2.

K ustanovení insolvenčního správce – dalších správců – do funkce viz výklad v části 3.3.2.

Insolvenční správce - na rozdíl od dlužníka a věřitelů, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku (§ 14 odst. 1 IZ) - není účastníkem insolvenčního řízení. V tomto řízení je zvláštním procesním subjektem [§ 9 písm. d) IZ], který se pokládá za účastníka insolvenčního řízení tam, kde je rozhodováno o jeho právech a povinnostech (ve smyslu § 15 IZ).

Jako zvláštní procesní subjekt má insolvenční správce samostatné postavení jak vůči dlužníku, tak vůči insolvenčním věřitelům; nelze jej tedy považovat za zástupce věřitelů ani za zástupce dlužníka. K tomu srov. např. závěry rozhodnutí Ústavního soudu uveřejněného pod č. 3/2005 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž správce konkursní podstaty /a obdobně insolvenční správce/ reprezentuje zvláštní veřejnoprávní orgán, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu /řádného průběhu insolvenčního řízení po zjištění úpadku dlužníka/.

Legitimace k podávání příslušných návrhů a opravných prostředků proti rozhodnutím insolvenčního soudu mu jinak přísluší jen v rozsahu, ve kterém mu ji IZ - ať již výslovně, nebo ve vazbě na povahu věci - přiznává.

K uvedenému viz též závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPA 48 INS 6473/2009, 29 NSČR 32/2010-B ze dne 29. 9. 2010, uveřejněného pod č. 52/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm je v dané souvislosti taktéž vysvětleno, že insolvenční zákon v ustanoveních § 244 a násl.nepřiznává insolvenčnímu správci možnost podat odvolání nebo jiný opravný prostředek proti usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, a jelikož nejde o rozhodnutí, jímž by bylo rozhodováno o subjektivních právech a povinnostech insolvenčního správce (ustanoveného již rozhodnutím o úpadku), takže ani odtud jeho právo odvolání proti tomuto usnesení plynout nemůže.

Další judikatura ohledně legitimace insolvenčního správce k podání odvolání proti jednotlivým rozhodnutím insolvenčního soudu – rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.:

1) Usnesení sp. zn. KSHK 41 INS 2434/2009, 1 VSPH 758/2009-B ze dne 28. 1. 2010, z něhož plyne, že proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud neschválil (odmítl přijmout) konečnou zprávu a vyúčtování správce mohou dle § 304 odst. 5 IZpodat odvolání pouze věřitelé, jejichž námitkám nebylo vyhověno. Je tedy zřejmé, že insolvenční správce není osobou, jež by byla oprávněna podat odvolání proti tomuto usnesení. V této souvislosti ovšem nutno podotknout, že jakékoli nejasnosti či neúplnosti konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce má soud odstranit postupem dle § 304 odst. 1 IZ ještě před jejich zveřejněním, a že nejsou-li proti konečné zprávě a vyúčtování podány ze strany účastníků řízení námitky, zákon jiné rozhodnutí než schválení konečné zprávy a vyúčtování dle § 304 odst. 4 písm. a) IZnepředpokládá (k tomu viz část 7.7.2).

2) Usnesení sp. zn. KSPA 48 INS 2207/2008-P, 2 VSPH 498/2010 ze dne 21. 6. 2010, z něhož plyne, že podle § 184 IZ insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, které se zvlášť doručuje věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci, proti němuž může podat odvolání jen věřitel. Právní mocí tohoto rozhodnutí věřitelova účast v řízení končí. Protože odvolání proti usnesení vydanému insolvenčním soudem podle § 184 IZpodala v daném případě správkyně, jež podle shora citovaného ustanovení není k podání odvolání oprávněna, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. b) OSŘ a její odvolání odmítl (k tomu viz část 5.2.5).

3) Usnesení sp. zn. MSPH 90 INS 11487/2010, 3 VSPH 9/2011-A ze dne 30. 5. 2011, z něhož plyne, že IZ neupravuje subjektivní přípustnost odvolání proti usnesení, kterým soud ustanovil do funkce insolvenčního správce. Vzhledem k ustanovení § 7 odst. 1 IZ se proto užije přiměřeně úprava v ustanovení § 201 OSŘ, která přiznává subjektivní legitimaci k podání odvolání účastníku řízení. Tím je v insolvenčním řízení dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku (§ 14 odst. 1 IZ), resp. pro určitou fázi insolvenčního řízení i jiné osoby uplatňující v řízení svá práva (§ 15 IZ). Insolvenční správce jiného dlužníka, který tvrdí, že s dlužníkem tvoří koncern a z tohoto titulu by měl být ustanoven i insolvenčním správcem dlužníka, neuplatňuje svá práva v insolvenčním řízení a proto není osobou oprávněnou podat odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce dlužníka.

Ustanovení § 25 odst. 2 věta poslední IZ (ve znění účinném do 31. 12. 2013) totiž nezakládá nárok konkrétní osoby (míněno jakési osobní právo, jež prosazuje odvolatel), aby byla ustanovena insolvenčním správcem. Tato právní úprava v zájmu věřitelů a dlužníka, tedy v zájmu uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, vytváří předpoklady, aby insolvenčním správcem dlužníků, jež tvoří koncern, byla pokud možno jedna osoba. Právo prosazovat vlastními procesními úkony tuto úpravu v konkrétním…