Osoby oprávněné popřít pohledávku a následky takového popření

17.4.3.2

Osoby oprávněné popřít pohledávku a následky takového popření

JUDr. Jolana Maršíková

Popěrné právo má podle § 192 odst. 1 IZ:

1. insolvenční správce,
2. dlužník,
3. věřitelé - k právní úpravě popření pohledávky věřitelem viz podrobný výklad v části >5.3.2.1.

Všechny přihlášené pohledávky lze popírat co do:

−pravosti (§ 193 IZ),

−výše (§ 194 IZ),

−pořadí (§195 IZ a § 196 odst. 2 IZ).

K důvodům popření a způsobu jejich uplatnění viz výklad v části 5.3.3.

Ad a) POPŘENÍ POHLEDÁVKY INSOLVENČNÍM SPRÁVCEM

Popření pohledávky insolvenčním správcem má shodné důsledky při všech způsobech řešení úpadku, tedy jak v případě konkursu, tak v případě reorganizace či oddlužení, tj. vždy činí pohledávku (co do důvodu popření) spornou.

Insolvenční soud přitom není oprávněn při výkonu dohlédací činnosti [§ 10 písm. b) IZ, § 11 IZ] uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám – viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 63/2011 ze dne 28. 11. 2013, uveřejněné pod č. 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Rozhodné je konečné správcovo stanovisko, které k jednotlivým přezkoumávaným pohledávkám

• zaujal do skončení přezkumného jednání, jestliže se toto jednání koná, neboť až do té doby může změnit svoje stanovisko, které předtím vyznačil v předloženém seznamu přihlášených pohledávek (§ 192 odst. 2 IZ), tj. rozhodné je správcovo stanovisko sdělené při přezkumném jednání, zachycené v protokolu o tomto jednání a vyznačené též v seznamu přihlášených pohledávek (viz část 5.3.1),

• vyznačil v seznamu přihlášených pohledávek předloženém insolvenčnímu soudu spolu se zprávou o přezkumu po uskutečnění osobního jednání s dlužníkem dle § 410 odst. 2 IZ (novela IZ provedená zákonem č. 64/2017 Sb., účinná od 1. 7. 2017) v rámci zvláštní přezkumné procedury nahrazující přezkumné jednání v případě, že úpadek dlužníka je řešen oddlužením, které bylo povoleno s rozhodnutím o úpadku (viz část 4.5.3 pod heslem "Další výroky podle § 136 IZ" a část >9.3.2.1).

K požadavkům na určitost popěrného úkonu insolvenčního správce a dále ke zpětvzetí jeho popření viz část 5.3.3.

Pokud insolvenční správce popře

−nevykonatelnou pohledávku (či pořadí vykonatelné pohledávky) a nevezme své popření včas zpět, bude věřitel popřené pohledávky nucen vést u insolvenčního soudu proti správci příslušný incidenční odporový spor podle § 198 IZ – viz část 5.4.2,

−vykonatelnou pohledávku co do pravosti nebo výše, musí uplatnit své popření včasnou žalobou podle § 199 odst. 1 IZ; jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přitom může uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, jež předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, přičemž důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 IZ) – viz část 5.4.3.

K titulům, jimiž lze doložit vykonatelnost pohledávky, viz část 5.2.1 ad C).

Otázkou popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem pro právní posouzení věci se zabýval Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. 41 ICm 886/2011,101 VSPH 41/2012 (KSHK 41 INS 14424/2010) ze dne 3. 5. 2012, z něhož citujeme:

"I když tedy v dané věci odvolací soud z důvodů shora uvedených dovodil právní závěr, že sporná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou rozhodčím nálezem, přesto má za to, že tento pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález vydaný proti dlužníkům nepředstavuje překážku věci rozhodnuté pro incidenční spor o určení její existence. Insolvenční zákon umožňuje v § 199, aby insolvenční správce popřel přihlášenou vykonatelnou pohledávku, kterou je v daném případě pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky lze uplatnit ovšem jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V odstavci 3 tohoto zákonného ustanovení pak je uvedeno, že v incidenčním sporu může insolvenční správce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Ze znění tohoto ustanovení insolvenčního zákona vyplývá nesprávnost právního názoru, že v insolvenčním řízení nelze zvrátit stav rozhodčího řízení, jakož i to, že důvodem popření je jiné právní posouzení věci.

Popřením vykonatelné pohledávky se totiž správce nedomáhá zrušení rozhodčího nálezu, popření pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem toliko znamená, že soud v incidenčním řízení zkoumá pravost, výši nebo pořadí přihlášené vykonatelné pohledávky. Právním důsledkem jejího úspěšného popření (takového, jež si správce v incidenčním sporu obhájí) je pouze to, že tato pohledávka nebude v insolvenčním řízení uspokojena, nikoliv však to, že se tímto rozsudkem ruší příslušný rozhodčí nález.

Žalobce v tomto incidenčním sporu uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní posouzení věci, uvádí v něm pouze ty důvody, pro které pohledávku popřel, když namítá neplatnost ujednání o výši smluvní pokuty. Tyto námitky dlužníci v rozhodčím řízení neuplatnili, a proto je má insolvenční správce v incidenčním sporu k dispozici. Jak odvolací soud zjistil z předloženého rozhodčího nálezu, zůstali dlužníci v insolvenčním řízení zcela nečinní. Rozhodce v řízení oběma dlužníkům ustanovil opatrovníka jako osobám neznámého pobytu, a ten žádné námitky před vydáním rozhodčího řízení nevznesl. Rozhodčí řízení pravomocně skončilo před zahájením insolvenčního řízení, žalobce účastníkem rozhodčího řízení nebyl, takže ani v pozici insolvenčního správce nemohl v rozhodčím řízení vznášet proti sporné pohledávce žádné námitky. Proto také tedy není nikterak omezen v důvodech, které v tomto insolvenčním řízení proti sporné pohledávce míní vznášet.

Odvolací soud je si vědom, že Vrchní soud v Olomouci ve svých shora zmíněných rozhodnutích zaujal právní názor, že správci v rámci popření vykonatelné pohledávky nepřísluší popírat neplatnost jednotlivých ujednání ze smlouvy o revolvingovém úvěru, že může přezkoumávat vykonatelnou pohledávku doloženou rozhodčím nálezem toliko podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, popř. z hlediska § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ, avšak tento názor nesdílí. Tento zužující výklad možností insolvenčního správce popírat vykonatelnou pohledávku podle § 199 IZ by bylo možno přijmout pouze v případě, kdyby soud v incidenčním řízení přezkoumával věcnou správnost pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu a svým rozhodnutím tento rozhodčí nález rušil nebo změnil. Nic takového však soud v tomto řízení nečiní, a jak shora uvedeno, soud v tomto řízení pouze zkoumá to, zda pohledávka tímto rozhodčím nálezem přiznaná bude v rámci insolvenčního řízení uspokojena, či nikoliv. Rozhodnutí soudu v incidenčním řízení vedeném v průběhu insolvenčního řízení je rozhodnutím určovacím, sloužícím jen pro potřeby insolvenčního řízení, a jeho smyslem je určit rozsah, v němž budou přihlášené pohledávky dlužníkových věřitelů uspokojeny, a jestliže je rozhodnuto, že vykonatelná pohledávka žalovaného není po právu, nebude tato pohledávka v incidenčním řízení uspokojena. Insolvenční zákon v § 199 podle názoru odvolacího soudu umožňuje popírat pohledávky vykonatelné v těch případech, kdy dlužník sám svou nečinností, ať již úmyslnou, či z nedbalosti založil nárok věřitele, a tím třeba oproti ostatním věřitelům zvýhodnil. Právě o takový případ jde v této věci. Dlužníci zůstali v rozhodčím řízení zcela nečinní, neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor se zákonem neuplatnili a nevyužili svého zákonného práva podat proti němu návrh na zrušení podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve lhůtě stanovené v § 32 tohoto zákona. Žalobce (insolvenční správce) nebyl účastníkem tohoto rozhodčího řízení, jež skončilo před zahájením insolvenčního řízení, a v době zahájení insolvenčního řízení již marně uplynula lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, která činí tři měsíce od jeho doručení. Za této situace mohl proto insolvenční správce podle § 199 odst. 1 IZ podat žalobu na popření vykonatelné pohledávky z titulu smluvní pokuty, a v žalobě uplatnit podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení skutečnost, kterou dlužníci neuplatnili v rozhodčím řízení, ač tak učinit měli a mohli, a v žalobě se tak žalobce nedomáhá jiného právního posouzení věci, protože rozhodce v rozhodčím řízení otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě nezkoumal."

K problematice popření vykonatelné pohledávky (konkrétně u pohledávky přiznané pravomocným rozsudkem pro uznání) viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18. 7. 2013, uveřejněné pod č. 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

I. U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání).

II. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.

III. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci.

IV. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 OSŘ). U platebního rozkazu, včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal.

V. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům [§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 OSŘ (věta první, část věty za středníkem]. Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky.

Důvody popření vykonatelné pohledávky přiznané věřiteli pravomocným platebním rozkazem se zabýval Vrchní soud v Praze v rozsudku sp. zn. 79 ICm 1673/2012, 103 VSPH 37/2013, (KSUL 79 INS 23897/2011) ze dne 22. 8. 2013. Z odůvodnění rozsudku citujeme:

"Jelikož pohledávka žalovaného je pohledávkou přiznanou pravomocným rozhodnutím soudu, tedy pohledávkou vykonatelnou, mohl insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a 3 IZ uplatnit jako důvod popření (a to jak v samotném popíracím úkonu, tak v žalobě) pravosti přihlášené pohledávky jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v původním řízení... Insolvenční správce je povinen v tomto procesním úkonu, jehož obsah musí být zachycen v protokolu o přezkumném jednání, resp. v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (§ 197 odst. 1 IZ), tvrdit takové skutečnosti, jejichž prokázání v incidenčním sporu důkazy označenými žalobcem coby insolvenčním správcem, může vést k právnímu posouzení věci, v jehož důsledku bude věřitelův nárok shledán nedůvodným. V popření přitom může insolvenční správce uplatnit jen takové skutkové okolnosti, které dlužník coby žalovaný neuplatnil v původním řízení.

Posouzení, zda…