Úpadek jako základní podmínka pro aplikaci insolvenčního zákona

Úpadek jako základní podmínka pro aplikaci insolvenčního zákona

Dvě formy úpadku

IZ obdobně jako předchozí právní úprava rozlišuje dvě formy úpadku dlužníka, a to

platební neschopnost ( § 3 odst. 1 IZ) a

předlužení ( § 3 odst. 3 IZ).

Pluralita věřitelů

Obligatorním předpokladem úpadku v obou jeho formách je pluralita (existence nejméně dvou) dlužníkových věřitelů, nikoli však pluralita jeho (splatných) závazků. Dlužník proto není v úpadku, má-li pouze jednoho věřitele, lhostejno s kolika splatnými pohledávkami. V takové situaci se ani on, ani jeho věřitel nemohou domáhat uspořádání svých vzájemných majetkových vztahů prostřednictvím insolvenčního řízení (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 2900/2008, 1 VSPH 165/2008-A ze dne 21.11.2008). Jinými slovy, požadavek, aby měl dlužník více věřitelů, je ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) IZ splněn, má-li vůči dlužníku vedle insolvenčního navrhovatele pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti i nejméně jeden další věřitel. Nejde-li o případ uvedený v níže zmiňovaném ust. § 143 odst. 2 větě druhé IZ, nebrání závěru, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, okolnost, že insolvenční navrhovatel a jeden další věřitel jsou každý majitelem části původně jediné pohledávky, k jejímuž rozdělení došlo postoupením části pohledávky. K tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. MSPH 91 INS 4684/2011, 29 NSČR 52/2011-A ze dne 31. 1. 2012.

Oproti dosavadní úpravě IZ výslovně v § 143 odst. 2 čelí umělému vytvoření dalšího věřitele účelovým postoupením některé z pohledávek (nebo její části) insolvenčního navrhovatele proti dlužníkovi v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční soud za této situace insolvenční návrh zamítne (viz část 4/5.4.1) a věřiteli nezbude než domáhat se úhrady pohledávky v nalézacím nebo exekučním řízení, popř. (opětovně) zahájit insolvenční řízení až po uplynutí šestiměsíční lhůty od postoupení pohledávky.

Pluralita věřitelů u dlužníků v likvidaci

Zvláště se judikatura vyslovuje k otázce plurality věřitelů v případě insolvenčních návrhů dlužníků - obchodních společností v likvidaci. Dovozuje (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 54 INS 2415/2010, 3 VSPH 244/2010-A ze dne 27. 4. 2010 a sp. zn. MSPH 60 INS 4806/2010, 3 VSPH 440/2010 ze dne 19. 10. 2010), že smyslu IZ neodpovídá řešit dlužníkovu situaci v insolvenčním řízení v případě, že stav úpadku, jehož pojmovým znakem v obou jeho formách je existence vícerých dlužníkových věřitelů, má být co do naplnění této podmínky založen dlužníkovými závazky, které přímo souvisejí s likvidací společnosti. Jinak vyjádřeno, jestliže mnohost dlužníkových věřitelů zakládají toliko závazky vázané svým vznikem na proces jeho likvidace, není žádného rozumného důvodu zahajovat insolvenční řízení, ale jsou naopak dány všechny podmínky proto, aby již zahájený proces likvidace ve smyslu § 70 a násl. ObchZ dále řádně pokračoval a vedl k zániku společnosti a k jejímu výmazu z obchodního rejstříku.

Vrchní soud v Praze vyšel ze shora uvedených závěrů i v usnesení sp. zn. KSPL 56 INS 25304/2012, 1 VSPH 1561/2012-A ze dne 12. 11. 2012 s tím, že se aplikují na případy, kdy všechny dlužníkovy závazky souvisejí s likvidací. Současně však zdůraznil, že jestliže byť i jen jediný závazek s dlužníkovou likvidací nesouvisí, je zde dána mnohost věřitelů a je tak naplněna i jedna z podmínek definice úpadku.

Platební neschopnost

Dlužník je podle § 3 odst. 1 IZ v úpadku formou platební neschopnosti, jestliže má

a) více věřitelů,

b) peněžité závazky s dobou splatnosti delší než 30 dnů,

- takto stanovená doba (jež nahradila dosavadní nekonkrétní termín „delší doba“ lhůtou, od níž se v obchodně-právních vztazích odvozuje právo na zaplacení úroku z prodlení) zvyšuje právní jistotu v posuzování vztahů mezi věřiteli a dlužníky a

c) tyto peněžité závazky (pro nedostatek finančních prostředků) není schopen plnit.

IZ tedy klade vyšší nároky na platební kázeň dlužníků než předchozí úprava provedená ZKV, podle níž za dlužníka neschopného plnit své splatné závazky „po delší dobu“ ( § 1 odst. 2 ZKV) považovala soudní praxe osobu se závazky nesplacenými nejméně 6 měsíců po lhůtě splatnosti. Případnou tvrdost nové úpravy dopadající na případy druhotné platební neschopnosti „změkčuje“ § 143 odst. 3 IZ, který umožňuje dlužníku jednajícímu v dobré víře ubránit se věřitelskému insolvenčnímu návrhu, když osvědčí, že jeho platební neschopnost nastala protiprávním jednáním třetí osoby, a zároveň lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků. Uvedené ustanovení tak umožňuje prodlužit „ochrannou lhůtu“, v níž nelze rozhodnout o úpadku dlužníka pro jeho platební neschopnost z 30 dnů po splatnosti na 3 měsíce po splatnosti jeho peněžitých závazků. Obdobnou ochranu poskytující možnost pro dlužníka - podnikatele překonat úpadek vlastními silami koncipuje i nově zavedený institut moratoria (viz část 4/4).

Domněnky platební neschopnosti

Ustanovení § 3 odst. 2 IZ konstruuje vyvratitelné právní domněnky, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, a to jestliže:

a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

b) své peněžité závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči němu výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

d) nesplnil povinnost předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, kterou mu uložil insolvenční soud.

Prokáže-li se některá z těchto skutečností, je na dlužníku - pokud chce zabránit vydání rozhodnutí o jeho úpadku, aby prokázal opak, tj. že neuhrazené závazky je schopen zaplatit (např. že disponuje prostředky, které mu takové plnění bez zbytečného odkladu umožňují).

Judikatura

K aplikaci § 3 odst. 1 IZ viz např.:

1) usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 40 INS 2900/2008, 1 VSPH 165/2008-A ze dne 20. 11. 2008 (citace z odůvodnění):

„Úpadek ve formě insolvence je definován v § 3 odst. 1 IZ třemi základními znaky vymezenými pod písmeny a) až c), a to s tím, že stran podmínky ad c) - platební neschopnosti dlužníka - se v § 3 odst. 2 IZ konstruuje vyvratitelná právní domněnka její existence, nastane-li některý z případů uvedených zde pod písmeny a) až d). Protože znaky úpadku ve formě insolvence vymezené v § 3 odst. 1 pod písmeny a) až c) jsou legislativně spojeny souřadící spojkou, je zjevné, že jde o podmínky kumulativní, nikoli alternativní. Úpadek insolvencí proto může být naplněn pouze v případě, že situace dlužníka naplňuje všechny tyto znaky současně (kumulativně)“.

2) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. MSPH 78 INS 11575/2010, 29 NSČR 13/2011-A ze dne 27. 10. 2011, v němž byly vysloveny následující závěry:

Účelem IZ není vytváření podmínek pro výmaz nefunkčních obchodních společností z obchodního rejstříku. Pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů.

3) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 24 INS 1826/2010, 29 NSČR 14/2012-A ze dne 28. 3. 2011, v němž dovolací soud konstatoval, že:

Podmínka plurality věřitelů dlužníka není zásadně splněna, dal-li (insolvenčním navrhovatelem tvrzený) věřitel v insolvenčním řízení najevo, že nechce vůči dlužníku uplatňovat rozsahem zanedbatelné příslušenství pohledávky, kterou dlužník zaplatil.

K aplikaci § 3 odst. 2 IZ viz např.:

1) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 22 INS 1108/2008, 29 NSČR 10/2009-A ze dne 2. 12. 2010 uveřejněné pod č. 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož tvrzením způsobilým vyvrátit domněnku uvedenou v § 3 odst. 2 písm. d) IZ není ani dlužníkovo tvrzení, že má sám vůči státu pohledávku převyšující osvědčené pohledávky. Není-li totiž dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků,…